Letní bikování 2012
Šumava - Železná Ruda

29.6. - 6.7.2012

Pátek 29.6.
Do Železné Rudy jsme přijeli autem až večer ve třech- Žeryk, Petr a já. A hned jsme vyrazili na obhlídku místních, jak jsme zjistili "mrtvých" podniků.
Sobota 30.6.
Dopoledne jsem vyrazil s Petrem, ale hned kousek v lese jsem rozšmelcoval přehazovačku a utrh patku. Naštěstí mi pak Luboš v Praze koupil patku a Žeryk mi půjčil starší přehazovačku. Ale šlapat jsem zatím nemohl, takže jsem jen koloběžkoval. Vylezli jsme tedy na Belveder a tam s Petrem ochutnávali pivka z tamního pivovaru. Měli světlou 8°, polotmavou 11°, světlou 12°, medovou 12°a černou 13°. Petr čekal na Mílu s cigim, kteří měli v poledne dorazit z Prahy. Pak vyjeli společně na Pancíř a zase jsme se všichni sešli na koupališti pod Belvederem. Odtamtud mě kluci kamarádsky dotlačili do baráku, díky.


Neděle 1.7.
Čekal jsem než dorazí Mrzout a Luboš s patkou, abych mohl vyjet. Ráno dorazil Štěpán a s ostatními zatím vyjel zdolat Čertovo jezero. Asi v 11 hodin jsem konečně opravil kolo a stíhal jsem kluky. Srazili jsme se na Špičáckém sedle. Pak jsme pokračovali k Černému jezeru a dál po nudné asfatce po hřebeni. Za odbočkou na Ostrý nás to omrzelo a vzali jsme první odbočku dolu. Sjížděli jsme terénem po pěkných stezkách (žlutá, zelená zn.) do Hamrů. Tam jsme poobědvali v hospodě, kde se zastavil čas tak v 80. létech, ale jinak výborné. Pak už jsme zase museli stoupat nazpátek do Špičáckého sedla. Nejdřív po asfatce, pak lesní šotolinkou kolem potoka a pak prudký výjezd lesem a loukami. Ze sedla už jsem sám jel ještě na pivko na Belveder a ostatí jen přímo po silnici domů.


Pondělí 2.7.
Ráno Štěpán vyhecoval výjezd na nejvyšší vrchol Šumavy. Z Rudy jsme sjeli přes hranice do Eisensteinu a tam jsme jej poprvé uviděli. Nejdřív jsme stoupali městem po silnici, ale hned za posledním domem jsme odbočili na lesní šotolinku která, vedla kousek nad silnicí stoupající do sedla Brennes. Stoupání to bylo nekonečné, ale naší morálku občas povzbudil výhled na vrcholek. Z Brennes jsme stoupali po cestě na kraji sjezdovky až k mezistanici lanovky, kde začínal opravdu prudký svah a cesta se stáčela do lesa a brutálně stoupala v serpentýnách nahoru. Občas to bylo na hraně, ale vyjet to šlo. Konečně jsme se doplazili ke konečné lanovky těsně pod vrcholem. Tam za hospodou odbočovala naše plánovaná cesta dolu, ale ještě jsme museli dobýt vrchol Velkého Javoru ( Grosser Arber 1456 m ). Štěrková cesta na vrchol byla ještě hodně prudká a náročná. Koněčně jsme se kochali výhledy nerušené mraky, které nás při výstupu strašili. Pak jsme klesli občestvit se k hospodě s krásným výhledem na okolní staveniště. Velmi hlučně a urputně tam bagry budovaly novou lanovku. Bohužel sjezd k plesu Grosser Arbersee byl stěží schůdný, takže jsme první dvě třetiny nesli kola na zádech. Poslední úsek nám to ale vynahradil krásným technickým sjezdem s občasnými velmi těžkými úseky, které byly pro Petra a Mílu neodolatelné, i když končili pádem. Od plesa jsme sjížděli rychlou lesní cestou k Arberhütte a zpět k hraničnímu městečku Bayerisch Eisenstein. Zpět do Rudy jsme jeli stejnou cestou jako ráno.


Úterý 3.7.
Počasí nebylo nic moc, mlha a mrholení. Přesto jsme všichni vyrazili na dlouhou trasu do podhůří s plánovaným návratem vlakem. Z Rudy jsme vystoupali po žluté zn. do sedla na Gerlově huti. Pak jsme pokračovali na sever lesní cestou po zelené zn.. Zakončoval jí technický přejezd přes nevysoký vrcholek. Za ním jsme se napojili na žlutou zn. která klesala, ke konci rychlým kamenitým sjezdem, až na hlavní silnici do Klatov. U silnice jsme poobědvali v restauraci. Žluté značky jsme se drželi i dál a pomalu jsme stoupali Hamerským údolím. Tam se odělil Luboš s Žerykem a volili "jednodušší" cestu se stejným cílem u hradu Klenová. My ostatní jsme se napojili na zelenou značku otáčející se na sever a po loukách ujížděli deštovým mrakům všude okolo. Projeli jsme Čachrovem a Strážovem, kde nás déšť dostihl. To nejhorší jsme přečkali schovaní na zastávce na náměstí. Pak už to byl jenom kousek k hradu Klenová. Zapózovali jsme před bránou a pak už jsme raději jeli najít nádraží dolu do Janovic nad Úhlavou. Kopili jsme si lístky a před odjezdem jsme ještě stihli nakoupit a dát pivko kus zpátky v Janovicích. Cesta vlakem byla pohodová a vůbec nám nevadilo, že nejedeme do kopce v hustém dešti na kole. Pohodlně jsme vystoupili v Železné Rudě a čekali jsme jestli se déšť trochu zmírní. Někteří využili přetékající okapy k důkladnému omytí kola. Nakonec jsme si vybrali nejméně vhodný okamžik, takže jsme domů dojeli úplně durch.


Středa 4.7.
Vydali jsme se tentokrát na východ. Vystoupali jsme dlouhý kopec po lesní asfaltové silničce kolem Polomu. Nahoře tekly po včerejších deštích rozvodněné potoky i přes silnici. Pak jsme sjeli pěkným technickým sjezdíkem k jezeru Laka. Dál nešlo pokračovat, protože na trase červené značce do Prášil od loňska prodloužili zákaz vstupu až do 10.7. Tetřevi už asi taky potřebují víc času na tokání. Museli jsme tedy sjet dolu po modré značce podél pěkně rozvoděného potoka. Bohužel jsem zatočil automaticky před Hůrkou na neznačenou lesní cestu, kterou znám ze zimy, kdy tam vedou lyžařské stopy. Po deštích byla lyžařská magistrála dost bahnivá a asi po 2 kilometrech překonávala rokli s rovodněným potokem. Konečně jsme dorazili na žlutou zn. a z ní pak odbočili na zelenou vedoucí přes kopec do Prášil. Byla to velmi pěkná, i když obtížná cesta. V prášilech jsme poobědvali v hospodě a dokonce navštívili cukrárnu, kde obsluhovala pěkná dvojčata. Nasycení jsme proti proudu bouřlivého Prášilského potoka dojeli až k hranicím u Gsengetu. Přejeli jsme do německa. Tam jsme se drželi šotolinové lesní cesty značené zeleným trojúhelníkem vedoucí po hřebeni směrem na západ. Před Falkenstainem nás značka vedla pěkným sjezdm přes horskou louku plnou borůvčí a pak prudkou pěšinou až k potoku. Bohužel jsme ztracené metry museli zase nastoupat. Naštěstí zase po pěkné lesní šotolince. Vrcholek jsme nejdřív objeli lépe "sjíznou cestou" po které jsme se dostali na hřebenovou cestu stoupající od západu na vrchol Groseer Falkensteinu (1315 m). Z vrcholové skály s křížem se vsazenou křišťálovou koulí byl nádherný výhled. Dolu jsme sjížěli nejdřív stejnou cestou jako nahoru. Byla to kamenitá cesta pouze pro 29"kola :-). Dojeli jsme až na rozcestí se silničkou, tam jsme respektovali zákaz kol a asi krásný úsek přes louky objeli po silničce. Pak nám to ale vynahradil krásný dlouhý sjezd lesem a nakonec přímo pralesem. Z vesničky Zwieslerwaldhaus jsme zpátky do čech dojeli po lesní silnici. V Rudě jsme se stavili ještě v naší oblíbené cukrárně na jedno medové. Cestou jsme také na nádraží zrovna narazili na Máru se Soušlem, kteří přijeli za námi z Prahy.


Čtvrtek 4.7.
Vyráželi jsme ve dvou vlnách. Já s první skupinou jsme po turistických značkách vystoupali do Špičáckého sedla. Pak jsme dál hltaly výškové metry až na Pancíř (1214 m). Kus jsme ještě popojeli po vrcholové červené zn. a pak odbočili na žlutou zn. vedoucí prudce dolu. Bohužel cestu čerstvě lesáci upravili k obrazu svému. Nebylo fak nic moc. Naštěstí se to pod kopcem zlepšilo, i když zase jsme měli problém najít značky a trochu bloudili. Po žluté zn. jsme pokračovali už opravdu po pěkné rychlé lesní šotolince do bývalého Zhůří. Otamtud jsme přes nevysoký kopec po modré zn. dojeli na silnici před Novou Hůrkou, kde jsme zašli na oběd. Tam nás také dojela druhá skupina, která akorát vynechala vrchol Pancíře, jinak jela stejně. Zpátky jsme už volili nejkratší cestu po cyklostezce do sedla u Gerlovy hutě a pak dolu do Rudy. Večer jsme plánovali párty, tak jsme udělali velký nákup. Já a pak i Soušl s Márou jsme to vzali ještě přes Belveder pro pivo na večer. Večerní pařba byla velká :-)


Pátek 5.7.
Já jsem vyrazil směrem na Falkenstein s Márou, Soušlem a Ondřejem, který včera večer přijel za náma. Byl jsem ale nějak líný, takže mě zmohla představa dlouhého stoupámí od západu na vrchol. Raději jsem odbočil po chvíli na ten předvčerejší nádherný sjezd pralesem. Dole jsem pokračoval kolem Hochbergu do Eisensteinu. Chvíli jsem jel i po hrázi vodního kanálu, kde vedla krásná pěšina. V Eisensteinu jsem vyjel u nádraží s krásným kameným depem. Přes hranice jsem pronikl po malinkých pěšinách. Z Alžbětína jsem ještě Rudu objel po červené zn., ze které jsem ale odbočil a po nějakých starých loveckých cestách dojel až přímo k našemu domu.
Kluci stoupání na Falkenstein nevzdali a pak udělali ještě velmi dlouhý okruh přes Prášily, Dobrou vodu a Zhůří.
Zbývající skupina bikerů se vydala dobýt vrchol Ostrého ( 1266 m).


V sobotu od rána pršelo, takže jsme beze smutku odjížděli zpět domů.
Podívej se rovnou na velké fotky
Tvoří
Prriba